Zastavení 4B

Wilsonův most a náplavka

Klíčovou součástí úpravy říčního koryta Radbuzy mezi mostem U Jána a železničním trojmostím bylo vybudování nového přemostění v ose dnešní Americké třídy. Přestože první projekt mostu vznikl již roku 1894, město k jeho realizaci přistoupilo až v roce 1912. Vrchní městský inženýr a pozdější ředitel stavebního úřadu Václav Mencl jej navrhl tak, aby jeho provedení nebylo závislé na odkládané výstavbě regulačních zdí. Firma Müller & Kapsa práce na mostě pojmenovaném původně po císaři Františku Josefu I. dokončila následujícího roku. Plzeň tak získala další spojnici centra a Říšského (dnes Jižního) Předměstí s nádražím a Pražským (nyní Východním) Předměstím.

Ačkoliv se tehdy při stavbě mostů už častěji uplatňoval železobeton, Mencl zvolil tradiční zděnou konstrukci, převážně ze štěnovické žuly. Most přes Radbuzu se tak stal posledním velkým kamenným mostem v českých zemích. Jeho konstrukce sestává ze dvou oblouků o rozponu 27,5 metru, uprostřed spojených masivním pilířem. K oběma břehům Mencl umístil kiosky pro výběrčí mýta, nad středový pilíř situoval vyhlídkové „výklenky“ s kandelábry pro obloukové lampy a celek doplnil prolamovaným zábradlím. Do dlažby mostu byly původně položeny ocelové kolejnice, plánovanou tramvajovou linku však po druhé světové válce nahradily trolejbusy.

Náplavka

V blízkosti mostu se nachází jeden ze vstupů na náplavku, upravenou v roce 2019. Počin navržený Ateliérem k světu. reagoval na občanské aktivity usilující o zpřístupnění a oživení části levého břehu Radbuzy. Díky zpevnění náplavky doplněné mobiliářem vzniklo v centru Plzně nové veřejné prostranství v bezprostřední návaznosti na řeku.

Přípravné práce ke stavbě budoucího Wilsonova mostu u obecního dvora (1911)

Stavba Wilsonova mostu (1913)

Dokončený Wilsonův most před regulací toku Radbuzy (1914)