Zastavení 4: Lázeňství v Plzni – péče o člověka v minulosti

Stojíte u přízemní podlouhlé budovy stojící na velké kamenné podestě, jež je poslední dochovanou součástí barokního opevnění. Stavba v roce 1846 vznikla jako soukromé lázně. Čtyři sloupy v průčelí jsou pozůstatkem někdejší lázeňské kolonády. Budova doplnila již dříve zřízenou městskou nemocnici, která se nacházela v nedaleké městské baště. Tyto lázně, zřízené mlynářem Františkem Hýrou a vystavěné podle návrhu arch. Františka Filouse, sloužily zejména běžné očistě a hygieně. V domech tehdy nebyly koupelny a možnost se vykoupat v teplé vodě byla velmi vítána. Vznik tohoto provozu je trochu i důsledkem panování purkmistra Kopeckého a možná i problémy, které tehdy provázely lázně na Lochotíně, kde byly v té době ukončeny očistné kúry. A když už je řeč o lázních na Lochotíně, pojďme si přiblížit i jejich vznik.

Na počátku celého příběhu stál lékař Bernard Říha žijící v letech 1740 až 1794 v Plzni. Tento doktor lékařských věd a filosof byl jednou z nejvýznamnějších osobností Plzně 18. století. Právě on si všiml, že nad Lochotínem je pramen, který využívali povětšinou sedláci z Bolevce. Došel k závěru, že vysoký obsah železa předurčuje pramen jako léčivý. Svůj sen o jeho využití již nestačil zrealizovat. Nechal však vzkaz, ve kterém píše, že pramen je skrytý poklad Plzně a že u něj nechal vysadit stromy. Mnozí Plzeňané si však jeho vzkaz špatně vyložili a spíše na místě pomocí lopat a krumpáčů hledali uhlí a zlato. Okolí pramenu tak bylo značně poškozeno těmito zásahy.

Až purkmistr Martin Kopecký měl dostatek iniciativy k tomu, aby sen o lázních zrealizoval. Hrabě Karel Chotek vykoupil a lázním daroval pozemky, na kterých pak vznikly lázeňské domy a park. V letech 1833 a 1835 byl postaven Lázeňský dům (dnešní Lochotínský pavilon) s vanovými lázněmi v obou křídlech a společenským sálem v centrální části a restauračním objektem s ubytováním. Společně s otevřením lázeňského provozu nastoupil do své pozice i lázeňský fyzik – doktor, který pomáhal s léčbou návštěvníků a pacientů.

I přes propagaci lázní a snahu všech zainteresovaných se lázeňský provoz nevyplácel. Problémem byla i vydatnost pramene, která vedla k rozhodnutí jej prohloubit. Do prameniště se však kvůli tomu dostal i jiný neželezitý pramen a léčebnou kvalitu vody tak ještě snížil. Problémy lázní se zvětšovaly, a to vedlo k postupnému rušení různých služeb.

I budova lázní, u které stojíte, přestala v šedesátých letech 19. století sloužit svému účelu. Používala se jako tiskárna, sklad nebo třeba první soukromá lidová čítárna. Později zde byla noclehárna pro chudé, archiv a konečně v šedesátých letech 20. století došlo na adaptaci budovy pro potřeby městské nemocnice, která stála na místě dnešního hotelu. Budova poté sloužila jako prádelna a žehlírna, a to až do konce osmdesátých let, kdy se nemocnice přestěhovala.

Známější, než tyto soukromé lázně jsou veřejnosti lázně městské, které stojí nedaleko, konkrétně na Denisově nábřeží, které byly po dlouhou dobou opuštěné a v současnosti se rýsuje podoba jejich dalšího využití. Součástí městských lázní byl plavecký bazén, kam docházeli také medici lékařské fakulty v rámci povinného plavání.

Zdroj: Dobová pohlednice